Chce vaše dítě tvořit? První myšlenka bývá ta správná.

Podvědomí je úžasná věc a je  moc prospěšné s ním umět zacházet. Je v něm totiž ukryto naše přesvědčení a nejhlubší touhy , náš vnitřní hlas. O mé cestě za vnitřním hlasem si můžete přečíst zde.

Dostanete-li otázku bez možnosti rozmyšlení, s největší pravděpodobností první co vás napadne, bude odpověď vyslaná z vašeho podvědomí. Což je velmi užitečné si to uvědomovat a využívat ve svůj prospěch.

Prozradím vám můj příběh, který mě dovedl až sem za mým snem.

Čím chci být až budu dospělá? Otázka, která mě trápila prakticky celý život, ještě totiž nedávno jsem nevěděla, zda jsem si své povolání vybrala správně. Kam jít po základní škole?

Volba padla na první myšlenku, která mi proběhla hlavou. Textilní průmyslovka v Jihlavě (později umělecko-průmyslová škola). Mé rozhodnutí stát se módní návrhářkou bylo dost nejisté, ale něco mě tam táhlo. Nejspíš má záliba v malování a kreslení.  Podala jsem si přihlášku a čekaly mě přijímačky v podobě talentových zkoušek.

Zájem o návrhářství byl obrovský a zájemců mnoho. Skončila jsem pátá pod čarou, ale protože škola zrovna otevírala nový obor – textilní výtvarnictví, na který se přihlásilo velmi málo uchazečů, nabídla instituce deseti nepřijatým do návrhářství, že je přijmou tam.

A tak jsem začala jako studentka textilního výtvarnictví se zaměřením na pletařskou tvorbu. Nebyl to mnou preferovaný obor, ale spousta předmětů byla totožná pro oba zmíněné obory a já se začala těšit, až budu tvořit vlastní modely.

Nadšení ale vystřídalo zklamání. Co víc může nadšenou mysl víc otrávit, než spousta jiných zdánlivě nesouvisejících teoretických předmětů. Není divu, že můj zájem o učení velmi rychle ztrácel na síle a školní povinnosti se staly vedlejšími. Avšak volba byla již provedena a mě nezbývalo, než se smířit se svým špatným rozhodnutím. 

Dny se vlekly, ale jednoho dne přišlo na řadu šití, které ve mě probudilo opět zájem o obor. Těšila jsem se, až si něco ušiji. Nicméně mou jedinou možností, jak to provést, bylo využití školních šicích strojů.

Má rodina vlastnila pouze starý šlapací šicí stroj, na kterém se mi za celou dobu podařilo ušít s velkými obtížemi pouze pár pytlíčků. Škola oproti tomu svým studentům poskytovala průmyslové stroje, které šlapaly jak hodinky. Doma mé marné pokusy o šití vyvrcholily v obří nechuť. Trpělivost tehdy nebyla má silná stránka a tak jsem to vzdala. Na hodně dlouho.

Během praxí obsáhlo mé celkové šití jednu sukni, tepláky, mikinu, dětský overal, vestu a závěrečnou maturitní práci. To je dost chabý výsledek za čtyři roky života, pokud se očekává, že byste se tím měli po maturitě živit. Ale kdo chce, tak to zvládne, že? 😉 Ach ta puberta…

Byla možnost se po výuce ve volném čase domluvit učitelkami a jít šít do školních dílen, ale jak jsem už zmínila zkraje, tenkrát můj zájem o učení nahradily jiné priority. Volného času bylo tak málo a úkolů zas příliš mnoho.

Školu jsem s odřenýma ušima zakončila maturitní zkouškou a představa, že bych byla připravena do života, byla k smíchu a k pláči. Zbylo mi pochroumané sebevědomí a pocit nenaplnění za čtyři roky formování do prapodivného systému. Necítila jsem se dobře, něco bylo špatně a mě čekalo dlouhé opětovné hledání sebe samé.

Po maturitě pro mě nastala doba přežívání, než jsem nalezla uspokojivé zaměstnání a díky tomu i vážný vztah. Ve svých 29 letech jsem svůj život spojila s osudovým mužem a já měla konečně prostor pro znovu nalezení životních hodnot a štěstí. Tehdy se v mém nitru probudil dávný sen. Zase začít něco tvořit a začít žít, ne jen přežívat. Ve svých skoro 30 ti letech jsem si koupila můj první šicí stroj.

Musela jsem se vše znovu učit, ale díky nově objevenému zápalu, který mi tentokrát nebrzdila někým nastavená pravidla, to šlo mnohem rychleji. A tvořím a šiji dodnes a s chutí. Ne vždy mi jde vše hned. ale když se to jeden den nedaří, druhý den to chci zkusit znovu. Nic a nikdo mě nebrzdí, jen vlastní hlava, která si občas myslí, že to nemá smysl. Ale to je jen škodolibé ego. 😛

Dnes cítím obrovské štěstí, když mohu něco tvořit. Moc mě to naplňuje a vím, že je to ono, co jsem vždy chtěla dělat. Když tvořím to, co mě baví, na nic jiného nemyslím. Nepotřebuji spát, čiší ze mě energie a jsem schopná pracovat dlouhé hodiny. Čas nevnímám, jen dělám to, s čím má duše souzní.

A tak je docela možné, že až si vaše dítě vybere školu, může se stávat, že ho to nebude bavit. Pomozte mu najít znovu ten elán. On nikdy nezmizí, je stále tam uvnitř. Jen je na chvilku schovaný, protože dítě zřejmě strádá v jiné oblasti jeho života. A jestli chce vaše dítě šít, pořiďte mu obstojný šicí stroj. 🙂

Ať chce vaše dítě dělat cokoliv, podpořte ho!

Zeptejte se ho bez možnosti dlouhého rozmyšlení. Ať vám řekne první věc, která vaše dítě napadne. To bude to pravé, co má smysl. Vždyť všichni chceme dělat po zbytek života to, co nás baví. Co děláme s chutí a zápalem má obrovský potenciál.